Přeskočit na obsah

Moudrost z Šaolinského kláštera

Výtažky z knih Berharda Moestla

V Šaolinu se říká:

Něco vidíš Ty, něco vidím já a ještě je to, co nevidíme ani jeden.

Proto existují tři pravdy.

Tvá pravda, má pravda a Pravda...

Jedno z největších nebezpečí trvalé duševní nepohody spočívá v tom, že člověka mění, aniž si toho všimne.

Co ,,vás hlodá", toho byste se měli co nejrychleji zbavit. Objektivně viděno, jsme to my sami, kdo si negativní emoce připouští.

Nevytáčejte zbytečně sami sebe...

"Nejvyšším stupněm lidského vzdělání je dokonalá vyrovnanost duše."

(Konfucius)

Přístup k Intuici

Kdo chce úspěšně využívat své intuice, musí se naučit oddělit svá přání, představy a strachy, dále pak i domnělé vědomosti od svého vnuknutí.
Kdo chce využívat své intuice, potřebuje, abychom to vyjádřili sdělením zenu, dosáhnout stavu absolutního vnitřního prázdna.
A musí být ochoten přijmout zcela bez jakéhokoliv hodnocení to, co se dozví. Musí, jak se říká v Šaolinu, být bezděčný, což znamená: Nic nechtít, nic si nepřát, ničeho se neobávat, nic nesoudit, nic nepředpokládat a také nic neodmítat.

Pravá intuice všechno ostatní vypne a zároveň všechno připouští. Nic nemusí být, ale všechno se stát může.

Jednoho dne spatří pes a liška zároveň velikou klobásu, kterou někdo po cestě ztratil. Protože se nedokážou dohodnout, komu pochoutka patří, odeberou se za opicí a požádají ji, aby jim udělala soudce. Opice oba hádavce pozorně vyslechne a poté řekne: „Je to úplně jednoduché: Každému z vás patří polovina klobásy!" Nato rozdělí klobásu na polovinu a oba kousky položí na váhu. Jeden z kousků je o něco těžší než druhý, tak z něj opice trochu ukousne. Pak opět položí oba kousky na váhu, ale teď zase váží více druhý kousek. Zase z něj část ukousne. Tak to jde pořád dál a nikdy se neobjeví spravedlivé řešení. Kousky klobásy jsou ale stále menší a menší, a než se pes s liškou nadějí, sní ji opice celou. Oba se se svěšenými ocasy odplíží pryč.

V Šaolinu se říká, že kdysi přestalo jednoho mistra bavit, že si jeho žák věčně stěžuje. Poslal ho tedy jednou ráno pro trochu soli. Když se žák vrátil, mistr ho vyzval, aby jí dal plnou hrst do sklenice vody a pak to vypil. Jak to chutná?" zeptal se mistr. Jako sůl!" odpověděl žák a zašklebil se. Mistr se usmál a potom mladíka vybídl, aby stejné množství soli nasypal do jezera, jež se nacházelo nedaleko. Oba se k němu mlčky vydali a poté, co žák do vody vmíchal hrst soli, mistr ho vyzval: „Teď se napij z jezera." Žák poslechl a mistr se jej znovu zeptal: „A ted?" - „Ted je to osvěžující,“ odvětil mladík.

Když spolu potom seděli, mistr mu povídá: „Bol života je čirá sůl, nic víc, nic míň. Dávka utrpení se nemění. Jak hořce nám ale něco chutná, závisí na kontextu, v němž bolest pociťujeme. Pokud strádáš, pak to jediné, co můžeš udělat, je rozšířit svůj obzor. Přestaň být sklenicí. Staň se jezerem."

Zbývá snad jen dodat: Jenom tehdy tě totiž tvůj duch dovede na místo, kam jej bude s radostí následovat i tvoje tělo.

"Jestliže nikdy nezměníš směr, potom je už od počátku jasné, kde tvá cesta skončí." - čínská moudrost
V Šaolinu se vypráví o muži, který se vypravil do lesa chytit ptáka. Vrátil se s orlím mládětem a dal je k slepicím. O několik let později šel kolem jeho dvora potulný mnich. Spatřil mezi slepicemi orla a podivil se: „To přece není slepice, ale orel!" „To máš pravdu," přisvědčil muž, ,,ale já ho vychoval jako slepici, a proto už teď není orel, ale obyčejná slepice jako všechny ostatní tady." - „Mýlíš se," opáčil mnich. „Pořád je to orel, protože má srdce orla. A to srdce mu dá vzlétnout do výšin." Muž zavrtěl hlavou: „Kdepak. Stala se z něj skutečně slepice a nikdy nebude létat." Nakonec se dohodli, že udělají pokus. Mnich natáhl ruku a orel se mu na ni posadil. Mnich mu řekl: "Jsi orel a patříš na nebesa, nikoli na zem, roztáhni křídla a leť!" Orel seděl mnichovi na natažené paži a rozhlížel se. Za sebou spatřil slepice, jak zobají zrní, a odskákal k nim. Muž se rozesmál a řekl: "Tak vidíš! Ted je slepice, jak jsem ti říkal." - "Ne," pravil mnich, "je to orel. Zkusme to zítra znovu." Nazítří vylezl s orlem na střechu domu, zvedl ho nad hlavu a řekl: „Jsi orel, roztáhni křídla a leť!" Ale orel zase spatřil hrabající slepice, seskočil a začal hrabat s nimi. ,,Tak vidíš," řekl muž. „Já ti říkal, že je teď slepice." Mnich však znovu zavrtěl hlavou a řekl: „Ne. Je to orel a pořád má srdce orla. Zkusme to ještě naposledy. Zítra už vzlétne." Nazítří mnich vstal velice časně, odnesl orla daleko od města na úpatí vysoké hory. Počkal, až vyjde slunce a pozlatí její vrchol. Každičký hrot se rozzářil radostí z úchvatného jitra. Mnich si orla znovu posadil na paži a zvedl ho nad hlavu: „Jsi orel. Patříš nebesům, nikoli zemi. Roztáhni křídla a leť!" Orel se rozhlédl kolem sebe a zachvěl se, jako by se do něj vlil nový život. Ale nevzlétl. A tak ho mnich nechal hledět přímo do slunce. Tu pták roztáhl mohutná křídla a vznesl se s výkřikem orla. Letěl výš a výš a už nikdy se nevrátil. Tento příběh nám velice jasně ukazuje především jedno: Bez jasného cíle není důvod něco dělat jinak - a tudíž ani není důvod ke změně. Koukni okolo sebe, mezi kým jsi vyrůstal a polož si otázku: "Jsem Orel nebo Slepice?"

FYZIOHOLISTIKA.CZ